Blog.nechutny.net
Blog o webu a IT.
Rusko
Po delší době, kdy jsem měl tento článek napsaný, jsem se ho rozhodl vydat. V léte 2013 jsem navštívil také na několik dní Rusko v oblasti Petrohradu. Od té doby si pohrávám s myšlenkou napsat o tom blogpost, ale co napsat? Co jsem navštívil? To nebude zajímat tolik lidí a památky najdou na milionu dalších webů. Co a jak tam funguje? Zas tak dokonale jsem ho nepoznal. Nakonec jsem se rozhodl napsat o některých zvláštnostech, kterých je na internetu také spousta, ale jsou to věci které rád vyprávím, když se na tuto zemi zavede řeč.
Asi začněme Ruskou ambasádou. Měl jsem několik dotazů a tak jsem je slušně se všemi formalitami sepsal do mailu a poslal. Druhý den přišla svérázná odpověd.
Dobrá, takovou odpověd jsem nečekal, ale co se dá dělat. Například s Norskou ambasádou mám velmi kladnou zkušenost, kdy mě při plánování návštěvy Norska zajímalo z jakého důvodu je zakázaný dovoz brambor. Na mail se mi dostala velmi přátelská odpověd, včetně latinského názvu plísně, které se obávají, a odkazy na další zdroje. Zcela opačný přístup, než jaký jsem poznal zde.
Do Ruska jsem přijížděl z Finska, kde k hranicím vedla 3 proudá dálnice. Na hranicích jsme vypsali bumašku. Současně s tím probíhala první z mnoha kontrol - pohraničník se psem prošel několikrát autobus. Autobus poté dojel k další bráně, kde nastoupil další pohraničník kontrolující pasy a víza. Musel jsem si uvázat dredy do culíku, abych vypadal jako na fotce. Taková kontrola do Anglie byla ještě vtipnější - tam jsem na fotce v občanském průkazu měl hlavy ostříhanou na 9mm místo dlouhých dredů. Dalším krokem bylo vystoupit z autobusu a vydat se do budovy na další kontrolu. Uvnitř bylo několik budek s ženami, ke kterým se postupně přistupovalo po jednom. Vždy vzala pas, opsala z něj údaje do počítače, zkontrolovala vízum opět s počítačem, něco psala do PC a stále si vás vážně prohlížela. Rada zněla - hlavně se nesmějte, ať se neurazí. Což bylo poměrně težké, když za ní byla prosklená stěna za kterou náš autobus najížděl na montážní jámu a 3 lidé v montérkách se ho chystali zkontrolovat, zda někoho, nebo něco, nepašujeme v podvozku... Po pár hodinách jsme již zase nastoupili do autobusu a proběhli další 2 kontroly. Musím uznat, že odbavení při cestě zpět bylo poměrně o dost rychlejší. Jako kontrast k dálnici po které jsme přijeli z finské strany nás až do Petrohradu čekala běžná silnice s občasnými dírami. Z Ruské krajiny nebylo vidět v podstatě nic. Celá cesta vedla lesem, maximálně kolem jedné skládky. Všechny cesty, které z této silnice odbočovali byly několikrát překopány. Auta ve stavu, v jakém se u nás po dopravních nehodách prodávají na náhradní díly, zde byla zcela běžná.
Při jedné z cest po Petrohradském obchvatu jsem si všiml domku, který byl postaven z billboardů. Áčková střecha byl také billboard, ještě s polepem, v polovině přehnutý. Bohužel jsem nestihl udělat fotku.
Co se mi podařilo vyfotit, ale hlavně si i zkusit byl stále mobilní autobus přestavěný na veřejné toalety. Můžete na něj narazit například u křižníku Aurora, či v Petropavlovské pevnosti. Konstruktérům bych jen vytkl drobnost, že v úrovni očí u pisoáru máte normálně i z venku průhledné okno, takže jsem jistě v té chvíli vyfocen na pár fotkách. I naopak sledovat plnou ulici není zas tak příjemný pocit.
Jako není v Rusko možné platiti cokoliv jinou měnou, než rubly, tak také průvodcem smí být pouze licencovaná osoba. To ovšem nebránilo dozvědět se jak to zde funguje. Když jsme při cestě do Petrodvorců projížděli až podivně hezkou ulicí, tak nám to průvodkyně prozradila - Potěmkinovi vesnice se zde stále budují. V těch domech i celé ulici nikdo nebydlí, ale v září tudy pojede delegace z G8 a je třeba udělat dobrý dojem.
Pro našince bylo i trochu zvláštní nakupování v obchodech. Jak jsme u nás zvyklí na jednu uličku v supermarketu s pivem a vínem a občas druhá s ostatními destiláty, whiskami, vodkou apod. tak v Rusku byli hned 2 dlouhé uličky vodky. Takový výběr jsem viděl poprvé a naposledy. Ceny byly také zajímavé - slušná vodka již kolem 100 rublů (v té době rubl za 60 haléřů). Pak byla třetí ulička s ostatním alkoholem - vína, piva, whisky, pálenky... Při placení u pokladny však čekalo překvapení. Pokladní se zeptala, zda mám zákaznickou kartu. Zřejmě obdobu Tesco klub, či Billa. Samozřejmě jsem odpověděl ňiet a než jsem stihl zareagovat, tak už jsem měl tu kartu nacpanou v ruce.